Štěně
Proč právě "přechodná fáze"
Přechodem se tu rozumí poměrně rychlá změna od čistě osobního stádia sání a spánku k objevení okolí a navazování kontaktů se sourozenci. K tomu jsou nutné jisté fyzické změny: od zhruba třináctého dne života se začíná tvořit štěrbina v očních víčkách, potřebná pro schopnost vidění. Zraková schopnost se vyvíjí asi sedmnáctý až osmnáctý den, zpočátku je neúplná a postupně se zlepšuje. Právě od osmnáctého dne je štěně schopno prozkoumávat okolí nejen zrakem, ale i sluchem a především čichem. Štěňata se vzájemně očichávají a olizují, čímž posilují vzájemný kontakt. Kontakty mezi sourozenci jsou prvopočátkem mnohotvárného sociálního chování v budoucím životě psa.
Projevy prvního sociálního chování
Patří sem neobratné vrtění malými ocás- ky jako výraz přátelského vzrušení, když se matka vrací po krátké nepřítomnosti do pelechu. Štěňata se snaží dosáhnout její tlamy a zvedají k ní hlavy – což je další významný prvek sociálního chování psů. Kolem tohoto rozhodujícího osmnáctého dne může začít fena (a popřípadě i pes) s přikrmováním, které spočívá ve vyvrhování natrávené potravy. Tím se u štěňat kromě instinktivního chování posiluje i schopnost učit se; v tomto případě štěně pozná, že i z tlamy rodičů dostane chutnou stravu, když bude strkat nosem do jejich ústních koutků.
Koutky jsou citlivá místa u štěňat i u dospělých psů. Pošimráme-li v tomto místě štěně, vyvoláme u něho zívání; a stimuluje-li štěně čenichem ústní koutky dospělých psů, působí to jako spouštěč a vyvolávací podnět. Štěňata tedy umějí dosáhnout očekávaného cíle, a "žebrání" u rodičů vždy po jejich návratu do pelechu se stává běžnou součástí života. Ostatně i dospělí psi mají tendenci strkat člověku nos do ústních koutků jako součást pozdravného rituálu, a to i přesto, že člověk má přece jen poněkud jinou fyziognomii, a jejich pozdravné skákání znamená marnou snahu dostat se pro leckdy značný výškový rozdíl ke kýženému místu.
Schopnost přikrmovat štěňata u mnoha domestikovaných plemen zcela vymizela. Přesto je i u jejich štěňat toto chování běžné, i když nezávisí na osobní zkušenosti; ne třeba osmnáctý den, ale až tehdy, kdy to začíná být účelné. Vrozené znalosti nebo dědičné koordinace tohoto druhu jsou tedy na zkušenostech nezávislé.
Strach
Asi do dvacátého dne života jsou štěňata vázaná výhradně na pelech, kde se cítí natolik bezpečně, že ani neznají reakce strachu. Setkají-li se v něm s rukou člověka, berou ji jako příležitost ke zkoumání, protože všechno, co je v pelechu, do jejich života prostě patří.
Po dvacátém dnu nastává další významná změna. U štěňat se zcela spontánně vyvine pud následovat matku a začnou poprvé opouštět pelech.
Je zajímavé, že v "úplných psích rodinách" se fena nestará o štěňata, která ji následují, kdežto pro psa to znamená příležitost si se štěňaty "pohrát" – z pohledu člověka mnohdy značně nešetrně. Aniž by měla štěňata jakoukoliv předchozí zkušenost s tím, jak na nepříjemné podněty reagovat, jednají pudově a odvracejí podobné "útoky" hlasitým kničením a převrácením na záda, což je další z projevů sociálního chování běžného mezi psy a poměrně spolehlivě odvrací agresivitu.
Pes ihned opouští štěně ležící na zádech a vrhá se na jiné, kdežto první se okamžitě zvedá a s nejvyšší rychlostí, které jsou jeho nožky schopny, se vrací do pelechu. Postupně se tu tak sejdou všechna štěňata bohatší o zkušenost, že pelech rovná se bezpečí.
Zdánlivá překypující radost psa končí s posledním štěnětem v pelechu a je tedy zřejmé, že šlo spíše o výchovné opatření. Štěňata zažila fyzickou převahu otce, objevila svět mimo pelech a zjistila, že všude dobře, doma nejlépe.
Nabídnutí břicha a hrdla může také vyvolat příjemné projevy rodičovské péče, tedy masáž břicha a vyměšovacích orgánů jazykem, takže když nám náš pes předvede svou podřízenost převalením na záda, zpravidla následuje očekávaná reakce v podobě pohlazení nebo podrbání na břiše.
Strach
Asi do dvacátého dne života jsou štěňata vázaná výhradně na pelech, kde se cítí natolik bezpečně, že ani neznají reakce strachu. Setkají-li se v něm s rukou člověka, berou ji jako příležitost ke zkoumání, protože všechno, co je v pelechu, do jejich života prostě patří.
Po dvacátém dnu nastává další významná změna. U štěňat se zcela spontánně vyvine pud následovat matku a začnou poprvé opouštět pelech.
Je zajímavé, že v "úplných psích rodinách" se fena nestará o štěňata, která ji následují, kdežto pro psa to znamená příležitost si se štěňaty "pohrát" – z pohledu člověka mnohdy značně nešetrně. Aniž by měla štěňata jakoukoliv předchozí zkušenost s tím, jak na nepříjemné podněty reagovat, jednají pudově a odvracejí podobné "útoky" hlasitým kničením a převrácením na záda, což je další z projevů sociálního chování běžného mezi psy a poměrně spolehlivě odvrací agresivitu.
Pes ihned opouští štěně ležící na zádech a vrhá se na jiné, kdežto první se okamžitě zvedá a s nejvyšší rychlostí, které jsou jeho nožky schopny, se vrací do pelechu. Postupně se tu tak sejdou všechna štěňata bohatší o zkušenost, že pelech rovná se bezpečí.
Zdánlivá překypující radost psa končí s posledním štěnětem v pelechu a je tedy zřejmé, že šlo spíše o výchovné opatření. Štěňata zažila fyzickou převahu otce, objevila svět mimo pelech a zjistila, že všude dobře, doma nejlépe.
Nabídnutí břicha a hrdla může také vyvolat příjemné projevy rodičovské péče, tedy masáž břicha a vyměšovacích orgánů jazykem, takže když nám náš pes předvede svou podřízenost převalením na záda, zpravidla následuje očekávaná reakce v podobě pohlazení nebo podrbání na břiše.